Kroje

Kroje z Čech, Moravy i Slovenska věnovala Letohradu spisovatelka Emma Jarošová – Koukolová.

Kroje, které nejsou k vidění v expozici muzea, jsou umístěny v depozitáři.


Výběr vystavených krojů v expozici muzea

Podorlický kroj
Již od prvních desetiletí 20. století se na Rychnovsku prováděly repliky Podorlického kroje. Lidové oblečení zde bylo brzy přizpůsobeno městskému a snad právě proto se repliky kroje obracely ke starším způsobům lidového oblečení a hledaly inspiraci i v okolních krojích. Když se v roce 1836 připravoval korunovační průvod, uvažovalo se o nevěstě z Kyšperka v dlouhé sukni, špencru s velmi širokým vzadu špičatým límcem, pestrém šátku na krku a s korály, bílém kulovitém čepečku s hedvábnou jednobarevnou stuhou, jejíž konce visely pod pás. Na čepečku měl být uvázán pestrý šátek, jehož dlouhé cípy pokrývaly záda. Ze žamberského panství měla jít děvčata v bílém.
Muzejní sbírky jsou výmluvnější, mohou dosáhnout až k druhé polovině 18. století. Mezi nejstarší památky patří karmazínem nebo zlatožlutým hedvábím vyšívané šátky a zástěry z modrého plátna s bílou plnou výšivkou, zachovaly se i dlouhé mezulánové a šerkové sukně z hedvábí. Mezi památky přelomu 18. a 19. století jsou uzlíčkově vyšívané měkké půlkové čepečky a čepce krumplované s valencienskou krajkou, vínky s plechovými kvítky, pleny s bílou plnou výšivkou.
Kroj v expozici byl pravděpodobně ve 30. letech dvacátého století vybaven vyšívanou zástěrou, která poukazuje spíše směrem k Náchodsku, kde se brokátové sukně nosívaly. Instalovaný kroj je doplněn původním tvrdě podloženým čepcem z počátku 19. století.
Od 50. let minulého století se čepečky a zlaté a stříbrné čepce ještě nosily, ale na místo živůtků a sněrovaček se oblékal špencrový kabátek. Vyvinulo se dvoudílné oblečení – kabátek špencrového typu a sukně z téhož materiálu. Na místo pleny anebo bílého šátku se přes čepec vázal strojně tištěný barevný bavlněný šátek, přes rameno se kladl vlňák.

Doudlebský kroj
Vystavený exponát má uplatněnou krásnou fialovou šerku, která byla nejoblíbenější sukní na Doudlebsku – jednobarevná měnivá, nebo i barevně vodorovně pruhovaná. Košilky mívaly kdysi dlouhé širší rukávy a u krku krejzlík s vláčkovou krajkou. Sukně bývaly do poloviny minulého století velmi dlouhé a nosily se vysoko zavěšeny. Zdobily je našité stuhy. Zástěry se v posledním vývojovém stupni šily z květované látky, novější lemovala krajka. Šátky se do poloviny 19. století dávaly do výstřihu svrchního kabátku. Potom se nosil hedvábný šáteček, po polovině 19. století se živůtkem, v konci 19. století přes něj a užíval se stále větší a byl zdoben třásněmi. V 18. století a v 1. polovině 19. století si ženy vázaly na hlavu pleny z bílého plátna. V polovině minulého století se nosily nízké živůtky, v druhé polovině 19. století převládaly poloměkké šněrovačky z hedvábí, nebo brokátu, černého sametu a atlasu s portičkami a pásky. Půlkové nebo dýnkové čepce z barevného nebo květovaného hedvábí byly zdobeny černými krajkami naloženými a našitými před okraj. Sváteční oblečení koncem minulého století doplňoval šátek do ruky s bílou plnou a dírkovou výšivkou.

Královehradecký kroj
Oblečení odpovídá bohatším krajům. Brokátovou sukni kryje bohatě vyšívaná tylová zástěra, rukávy košilky i kulatý měkký čepeček zdobí plná a dírková bílá výšivka s pavoučkovými výplněmi. Výstřih sametové zlatem vyšívané šněrovačky je vyplněn bíle vyšívaným tylovým šátečkem tzv. „půlkou“. Výšivka na tylu patří k období 2. poloviny 19. století, do té doby se uplatňovala výšivka na plátně.

Výběr krojů z depozitáře muzea

Polosváteční oblečení blatské dívčice
k muzikám, k besedám, na poutě a jarmarky. Kanafaska s vyráženými červenými pruhy je tkaná na ručním stavu. Lajblík, zástěrka, květovaný šátek na hlavě uvázaný „na babku“, ručně obháčkovaný kapesník jsou původní – stoleté z roku 1892. Rodinnou památku po své mamince, rozené roku 1881 v Lásenici u Stráže nad Nežárkou zdědila E. Jarošová, roz. Miklová.

Uherskobrodský kroj
Silueta kroje odpovídá barokním vlivům, ačkoliv je uherskobrodský kroj velmi starobylý. Košilka z jemného plátna má složitě sešívané krajkové lemy na rukávcích, rukávce nad loktem jsou staženy barevnou plnou výšivkou. Stejná výšivka je uplatněna i na obojku kolem krku se širokou nařasenou krajkou. Živůtek je vzadu zdoben trojicí nášivek na způsob šňůrování. Černá plisovaná sukně tvoří zadní sukňový díl, přední díl a boky pokrývá široká brokátová zástěra zdobená krajkou. Na hlavě má zvláštní úvaz červeného (kosmonosského) šátku.

Chodský kroj
Až do novějšího údobí odrážel renesanční základ. Dokládá jej sukně jemně varhánkovaná s hedvábnou stuhou (pentlem) na spodním okraji (starší šerkové sukně byly červené, ale tmavší). Zástěra je tzv. nevolnická s hedvábným útkem. Ze starých živůtků barokní formy se vyvinuly krátké šněrovačky ovlivněné empírovým slohem, ale nášivka ze stříbrných port navazovala na starší dobu. Košilka je z jemného plátna s plnou a dírkovou výšivkou s šitými pavoučky. Na hlavě je uvázaný černý klotový šátek velkého rozměru s ruční barevnou výšivkou ve dvou rozích. Tyto černé šátky se utahovaly kolem čela a v týlu se zavazovaly dříve tak, že jeden konec splýval vpředu na prsou. Na temeni se rýsovaly pod šátkem špičky velkého hřebene.

Trnavský kroj                                                             
Má typický měkký čepec, zdobený na dýnku úspornou tvrdě podkládanou výšivkou, provedenou leonským předivem. V lemu čepce je uplatněna vláčková krajka, která je také užita v podobě vložky a krajkového lemu, v bohatě zdobeném krejzlíku. Zrcadla rukávců jsou dírkově a plně vyšívaná (plná výšivka černá, stříbrná a oranžová a prolamovaná výšivka žlutá a černá). V lemu rukávů je našita pásková žlutočerná ručně paličkovaná slovenská lidová krajka. Živůtek lemují hedvábné brokátové stuhy a je zdoben zlatou krajkou na černém podkladu. Sukně z hedvábného damašku je ručně plisovaná šitím přes vrapy a ve spodní čtvrtině zdobena našitou jemnou zlatou strojní krajkou. Černou zástěru lemuje světlemodrá výšivka, plná a dirková, doplněná motivy ze stříbrného leonského přediva.

Hanácký kroj
Ačkoliv se zdá, že široké hánácké krejzle jsou převzaty z období renesance, staré rytiny z 18. století dokazují, že se nosily malé límečky a teprve v 19. století dosáhly límce své největší velikosti. Tehdy také celý hanácký kroj dozrál v nejhonosnější podobu. Na konci 19. století se formy i výzdoba zjednodušovaly a hanácký „placák“ se v 80. letech přestával nosit. Nosil se zvláštně uvázaný červený kvítky potištěný šátek, na krejzlíku obojek s plnou a dírkovou výšivkou, široké nabírané rukávy košile přidržoval zvlášť přivazovaný široký pásek s černou plnou výšivkou. Živůtek měl zlaté porty a zapínal se na korálkové knoflíčky. V pase byla zavázána široká stuha, jejíž konce spadaly přes celou délku zástěry honosné výzdoby i vznosné siluety, končící nad kotníky. Zástěru lemuje ručně paličkovaná vláčková krajka, která je i v lemu šátku do ruky. K výbavě kroje patřil bohatě vyšívaný dlouhý ručník, lemovaný po celé délce paličkovanou krajkou.

Jihokyjovský kroj
V některých moravských a slovenských krojích přetrvaly pozůstatky starobylého oblečení a lze jimi doložit vývoj lidového oděvu. Moravské Slovácko je nepřeberná pokladnice. Ze vzoru kyjovských zástěr bychom mohli sestavit celou vývojovou řadu od jednoduchých bílých nebo běločervených pruhů a větviček v rozích až k velmi složitým ornamentům stylizovaných květů, které pokrývají půl zástěry. Barevná ornamentální výšivka patří k poslednímu vývojovému stupni, odehrávajícím se částečně už mimo vlastní život kroje v 1. polovině 20. století. Kyjovské obojky jsou bohatě vyšívané. Tuto přeplněnost můžeme označit za znak lidového tvoření, stejně jako zálibu v pestré barvitosti sytých tónů. Největší láska k barvě žije právě na moravském Slovácku, kde lidové kroje přímo svítí barvami, zvláště červenou, která se projevuje i na sukních, nebojí se ani žluté a oranžové, ani jiných jasných tónů. Na kyjovském kroji se projevila i lidová schopnost k přehánění a nebojácnost, smysl pro vyvrcholení. Krátké sukně nad vysokými holínkami vytvořily mimořádně nezvyklou siluetu se smyslem pro architekturu kroje, která je podtržena krátkými kordulemi s barvitou výzdobou a složitými rukávci. Pásková barevná krajka k modré zástěře se v 19. a 20. století přesouvala na Moravu z jiných oblastí, zejména z Vamberecka a z Ústecka, stejně jako „smrťová“ krajka k ležatému límečku.

Piešťanský kroj
Na plátěné košili (asi z poč. 20. stol.) má našita „zrcadla“ z původních lidových rukávců z 80. let 19. století, vyšita plnou a dírkovou výšivkou, doplněnou paličkovanou krajkovou vložkou. Košili v lemech mohutných rukávů ukončuje ručně háčkovaná krajka, která zde nahrazuje paličkovanou. Na hlavě původní slovenský dírkově a plně žlutě vyšívaný čepec z konce 19. století se žlutobílostříbrnou krajkou. Originální živůtek je zapínaný na stříbrné tepané spony. U piešťanského kroje se nachází na zástěře a „sukni“ relikt původního způsobu použití pruhu látek, zavíjení, bez sešívání, sukně je zezadu uvázanou zástěrou. Zástěru lemuje bílá plná výšivka, která velkými plochami lístků společně s použitím strojové krajky namísto paličkování dosvědčuje mladší dobu vzniku zástěr. Tato strojově vytkávaná široká stuha kolem pasu velkým ornamentem i barevností odpovídá polovině 20. století. Celek působí velmi autenticky a zapadá do konce 19. století, kdy se piešťanského kroje „zmocnila“ česká společnost, aby jím manifestovala politické smýšlení.

Blatský kroj
Býval typický výšivkami s použitím korálků, penízků. Blatská plena, vlastně dosud všeobecně známý pojem, byl nejhonosnější součástí oblečení. V 17. století se uplatňovala černá, pak červená a od začátku 19. století převládla bílá výšivka, od poloviny 19. století doplňovaná flitry a korálky, od let 1860-70 se místo plátna užívalo mušelínu a tylových inkrustací. Plena se vázala přes měkký trojdílný čepec, před jehož krajkovým lemem vyčníval zdobený vyšívaný pásek. Košilky bývaly v 1. polovině 19. století bohatě vyšívány a v druhé polovině 19. století se vyšívaly i korálkami. Kolem krku býval „výkladek“ nad vyšívanou náprsenkou. Už v 1. polovině 19. století nosila děvčata pod plenu černý šátek, uvázaný „na babku“, později se plena odložila a šátek zůstal. Nejvíce změn prodělal živůtek. Na začátku 19. století se ještě nosila šněrovačka s puntem, v 18. století zapínaná na stříbrné spony, před polovinou 19. století se začaly oblékat měkké lajblíčky ze sukna, hedvábí s okrouhlým výstřihem a zapínané na knoflíčky. Bývaly hodně krátké, sukně se nosily vysoko zavěšeny, v 2. polovině 19. století se prodloužily, ale zůstávaly stále víceméně nad pasem. Nosily se sukně šerkové i mezulánové, na svátek zelené a modré šerkové a zakrývaly se bílými bavlněnými zástěrami s vyšívanými (poházenými) barevnými kvítky. Mezi nejefektnější zástěry patří nejmladší s tylovými a krajkovými inkrustacemi. Sváteční oblečení spotřebovalo mnoho metrů vláčkových krajek, lemovaly plachty, zástěry, krejzlíky, čepečky.