Historie města

Od vzniku do 18. století

Předchůdcem města, které se až do roku 1950 jmenovalo Kyšperk, byl hrad Geiersberg (Supí hora), který stával na návrší zvaném Hradisko. První zmínku o něm nalézáme v roce 1308 ve Zbraslavské kronice. Hrad byl založen patrně pánem ze Žampachu již ve 13. století. Nejstarším známým držitelem byl loupeživý rytíř Jeniš z Kyšperka. Poslední zmínka o hradu je z roku 1419. Městečko samé se poprvé připomíná v roce 1513, je ale pravděpodobné, že vzniklo jako podhradí již dříve. Nedostatek písemných zpráv o Kyšperku před rokem 1513 si vysvětlujeme tím, že bylo po celou předchozí dobu v držení rodu Žampachů z Potštejna a nebylo ani prodáváno ani zastavováno. V průběhu 15. století hrad zpustl a postupně zanikl.

Na konci 16. století mělo městečko pivovar se sladovnou a kvasírnou, kde se vařilo pivo pro celé žampašské panství. Ve městě byl samozřejmě i šenk. Kyšperk měl svého rychtáře a mohly se zde konat týdenní trhy a dva jarmarky ročně. Město obdrželo i právo útrpné a hrdelní. Do dnešní doby se dochovala řada ortelů smrti. Popravčí místo bylo u cesty do Písečné za Mechnáčem u opukového lomu a katovna bývala na svahu pod Kopečkem. Poslední poprava rozsudkem hrdelního soudu na panství Kyšperk byla vykonána 18. února roku 1766 na Josefu Hanikovi z Klášterce nad Orlicí pro krádež. V roce 1615 se poprvé v Kyšperku připomíná škola.

 

Rychlý rozvoj město zaznamenává především v 17. století, kdy byl majitelem panství rod Vitanovských z Vlčkovic. Hrabě Hynek Jetřich Vitanovský zprostil město za peněžitou náhradu roboty, založil špitál pro deset zchudlých a zestárlých poddaných. Také ve městě založil šest cechů a nechal přestavět původní renesanční tvrz z roku 1554 na raně barokní zámek (1680-1685). V jeho těsné blízkosti postavil barokní zámeckou kapli, která se v roce 1726 stala farním kostelem. Bohatá štuková figurální výzdoba klenby lodi a presbytáře je dílem italského mistra G. Maderny. Samotná štuková výzdoba prý stála tolik, co celá stavba kostela. Portrét hraběte od Karla Škréty patří k nejcennějším dílům našeho barokního malířství.

 

V době morové epidemie roku 1713 střežili kyšperští pečlivě brány města, zejména ve dnech trhů. Morová nákaza se městu vyhnula a zbožní měšťané spolu s vrchností (hrabětem Harrachem) postavili na důkaz vděčnosti "morový sloup". Ten byl slavnostně vysvěcen roku 1724 a je dílem sochaře Antonína Appellera z Litomyšle.

 

Barokní kaple sv. Jana Nepomuckého s ambity byla postavena za vlády ortodoxního katolíka, hraběte Jana Václava Bredy ze Špandavy, na pětiúhelníkovém půdorysu. Uvnitř stojí pětiboký barokní oltář s legendou o sv. Janu Nepomuckém. Za zámkem se rozprostírá přírodně krajinářský park, založený v letech 1820-1830 hrabětem Marcolinim-Ferettim, ve kterém jsou vysazeny četné druhy cizokrajných květin a stromů. Saský hrabě Petr Marcolini-Feretti se na kyšperské panství přiženil v roce 1795 a nechal sem dovézt originální saně císaře Napoleona. Později byl zámecký park upraven v romantickém stylu, s empírovou kašnou, pavilonem a umělou jeskyní (grottou).

 

 

19. století

Roku 1824 zničil rozsáhlý požár téměř všechny domy na náměstí a v nynější Komenského (dříve Lukavské) ulici, celkem 76 popisných čísel. Nové domy pak už byly postaveny z opuky.

 

V první polovině 19. století se v Kyšperku rozmohla domácí výroba fosforových sirek. Zaměstnání "sirkař" je tu doloženo o tři roky dříve, než začala výroba sirek v Sušici. Proto se Kyšperku říkalo "sirkový" a výrobou sirek se tu živilo několik set lidí. Práce při výrobě fosforových sirek byla zdraví velice škodlivá, proto ji vláda zakázala. Počátkem 20. století tak postupně zanikaly jednotlivé výrobny. Reineltova továrna na sirky na Kunčicích se sice přizpůsobila novým předpisům a přešla na bezpečné švédské zápalky, ale i tam tvrdá konkurence vedla k ukončení výroby.

 

Po prusko-rakouské válce, roku 1866, se poražené Rakousko uvolilo podle mírové smlouvy postavit železniční trať z tehdejšího Mittelwalde, nynějšího polského Miedzylesie, přes Kyšperk do Ústí nad Orlicí. Zároveň bylo rozhodnuto o stavbě tratě z Chlumce nad Cidlinou přes Hradec Králové do Kyšperka. Její provoz byl zahájen v roce 1874. Kyšperk tak získal velké nádraží s výtopnou a mnoho pracovních příležitostí.V roce 1893 byla postavena mechanická tkalcovna Louis-Weis na Orlici, po znárodnění Hedva, později Primona. Díky prozíravému převedení na zpracování hedvábí místo bavlny za světové hospodářské krize nebyla tak těžce postižena, jako textilky v jiných městech. V roce 1901 zahájila provoz přímo v Kyšperku Fischlova tkalcovna Fischl-Engel, po znárodnění Orban, později Perla. Také ta přežila krizi lehčeji než jiné textilky v okolí, protože mladý Fischl během své praxe v USA navázal užitečné kontakty a známosti a díky nim se podařilo zajistit objednávky i v této těžké době.

 

 

Světové války a meziválečné období

První světová válka násilně přerušila hospodářský a kulturní rozvoj města. Po válce začal stavební ruch. Postupně přibyla řada nových ulic i čtvrtí. Ve městě bylo zavedeno elektrické osvětlení, dláždily se ulice, byl vybudován moderní vodovod, využívající pramene pod skálou v Ústecké ulici, odkud byla voda vytlačována čerpadlem do vodojemu na Kopečku. K nové obecné škole byla roku 1904 přistavěna škola měšťanská s prostornou tělocvičnou a v roce 1932 přibyla moderní novostavba živnostenské pokračovací školy, nynější střední průmyslové školy. Obětavostí občanů a divadelního spolku Kolár byla vybudována divadelní budova "Dvorana". Světová hospodářská krize postihla Kyšperk o něco méně než ostatní města, přesto mnozí museli okusit hořkost nezaměstnanosti a bídy. A sotva začala krize třicátých let pomalu ustupovat, přišla okupace a druhá světová válka.

 

Po válce začal nový hospodářský rozmach Kyšperka, od roku 1950 již Letohradu. Toho roku se k městu připojily okolní obce Orlice, Kunčice a Rotnek, přejmenovaný na Červenou. V té době bylo nepřípustné, aby město neslo název německého původu, proto muselo dojít k přejmenování Kyšperka. Z úřední moci bylo městu uděleno jméno Orličné. To se ale setkalo s nevolí občanů, proto se hledal název nový. Padlo několik návrhů, mezi nimi i Stalinov nebo Okurky (podle počátečních písmen obcí - Orlice, Kunčice, Rotnek, Kyšperk). Název Letohrad prosadil tehdejší kronikář František Skála jako spojení začátků slov "letovisko" a "hradisko".

 

 

Od roku 1950 po současnost

Nad Novým dvorem vyrostla postupně po válce největší továrna regionu - OEZ (Orlické závody, dříve MEZ), vyrábějící pojistky a jistící přístroje. Starší závody se postupně modernizovaly a rozšiřovaly.

 

Obnovena a zmodernizována byla i pila u nádraží po požáru roku 1953. V roce 1959 byl vybudován Montostav, který se zaměřil na výrobu atypických stavebních prefabrikátů a mostních konstrukcí. Další pracovní příležitosti poskytoval Dřevotex, Průmysl mléčné výživy, Jednota - velkoobchodní sklady, JZD Letohrad a Velkokapacitní teletník na Orlici. Kulturnímu vyžití slouží od roku 1969 Dům kultury. Podnik OEZ se také zasloužil o výstavbu fotbalového stadionu. V roce 1981 byla otevřena nová základní škola s tělocvičnou a školní jídelnou. Průmyslová škola byla rozšířena a roku 1984 byl přistaven internát. Škola má i velkou jídelnu a tělocvičnu. Moderní přístavba rozšířila i základní školu v Komenského ulici. K sportovnímu vyžití bylo vybudováno koupaliště, tělocvična z bývalé "Dvorany" a zrekonstruována "Orlovna" na Orlici. Přibyly areály zdraví Na Sádkách, na Orlici, Kunčicích a areál biatlonistů u Šedivského lomu. Složitý bytový problém se po válce řešil státní i družstevní výstavbou a stavbou rodinných domků. Vyrostla nová sídliště - na Spořilově, Na Sádkách, u Nového dvora, v Kolonii a na Kunčicích.

 

Po "sametové revoluci", kdy se zabavené majetky vrátily původním vlastníkům, rozkvetlo náměstí do krásy. Barokní měšťanské domy byly opraveny a dostaly novou fasádu. Přibylo i množství soukromých obchodů, živností, restaurací, byly zprivatizovány zdejší podniky, v některých z nich se uplatnil i zahraniční kapitál.

 

S historií města jsou spjaté významné osobnosti - malíři A. Mucha, H. a J. Umlaufové, děkan A.Buchtel, národní buditel F. V. Hek, spisovatel Petr Jilemnický. Narodil se zde právník a diplomat Josef Korbel, otec bývalé ministryně zahraničí USA, Madeleine Albrightové.

 

 

 

Orlice

Orlice bylo původně jméno starodávné tvrze, kterou na místě nynějšího dvora založili vladykové orličtí. Vesnice sama se jmenovala Louka, latinsky Pratum, a teprve od roku 1406 přijala jméno Orlice. Už za Karla IV. byla v obci fara, jež se roku 1467 stala farou bratrskou. Za protireformace byla zrušena a jako katolická přenesena do Lukavice.

 

Kunčice

Obec Kunčice patřívala také vladykům orlickým. Vedla tudy živá obchodní stezka. Tzv. "královská cesta" vedla z Kladska přes Bystřici a Mezilesí do Mladkova a dále údolím Tiché Orlice. Cesta se vyhýbala bažinám kolem Kyšperka a byla hojně využívána kyšperskými občany, protože silnice do Ústí nad Orlicí byla postavena až roku 1820 za hraběte Marcoliniho. Po vybudování železnice význam této cesty úplně zanikl. V lese nad Kunčicemi vyvěrají dva vydatné prameny, Vaňkovka a Vápenky. Proslulý Priessnitz zde chtěl vybudovat vodoléčebný ústav, který později, roku 1832, založil v Gräfenbergu - Jeseníku.

 

Červená (Rotnek)

Obec Červená se až do roku 1950 jmenovala Rotnek. Své jméno získala podle zbarvení zdejší půdy, které ovlivňují červené permské pískovce.

 

Kulturní centrum Letohrad

Václavské nám. 77

561 51 Letohrad

IČO: 70964891

tel.: 465 622 092

e-maily: info@letohrad.eu, muzeum@letohrad.eu, kultura@letohrad.eu, knihovna@letohrad.cz


Ředitel:
Jaroslav Moravec
tel.: 465 622 255
e-mail: jaroslav.moravec@letohrad.eu

Dnes je

Svátek má :

Z naší fotogalerie

Zámek Radnice